Milý otče Rahnere!

Jsem rád, že Vám mohu napsat, protože mám problém, který může vyřešit jen odborník jako Vy.

Nevěřím v Boha. Není to jen fráze, kterou má tolik mladých v ústech. Přemýšlel jsem o tom a myslím si, že je lepší nevěřit v Boha, protože jinak by člověk musel připustit, že je to sadista a misantrop. K tomuto závěru jsem došel, když jsem uvažoval a přitom zjistil, že na světě existuje velmi mnoho bídy, podvodů, vražd a podobně. Kdyby byl Bůh náš dobrý otec, nemohl by to snad připustit, protože žádný otec, ani ten nejhorší, neuvrhne své děti do bídy. Přesto bych takového pozemského otce, kdyby to udělal, chápal lépe než Boha. Církev nás přece učí, že Bůh je všemohoucí. A to pozemský otec není. Bůh má tedy absolutní moc, podle římskokatolické víry i podle víry jiných náboženství nás stvořil a je nám tedy nakloněn. A když všechno ví, musel i při našem stvoření vědět, jak se budeme vyvíjet.

V bibli je místo, kde se popisuje zánik Sodomy a Gomory. Lidé, kteří tam bydleli, hřešili proti Bohu a byli potrestáni smrtí. Připravuje také Bůh zničení nás všech? Stvořil nás proto, aby nás zničil? Bohužel v tom nevidím žádnou logiku a v žádném případě nějakou dobrotu.

Snad také unikneme Boží moci, protože tolik vrahů, kteří se přece provinili proti jednomu z nejdůležitějších Božích přikázání, se tu beztrestně potlouká! Nemůže už soudit, nemá už nad námi žádnou moc? Vede se mu jako Frankensteinovi, kterému jeho vlastní výtvor přerostl přes hlavu?

Vidíte, že se mé názory nekryjí s názory církve. Velice by mě potěšilo, kdybych od Vás dostal odpověď na své otázky.

Předem srdečné díky               Axel

Milý Axeli!

Podivuji se, že očividně působíš v katolické skupině, ačkoliv se prohlašuješ za rozhodného ateistu. Možná že je u Tebe pod rádoby racionálními úvahami přece jen ještě něco jiného. Přinejmenším otázka, zdali přece jen neexistuje něco takového jako Bůh.

Uznáváš, že Ti v krátkém dopise nemohu na několika stránkách zodpovědět a zvládnou to, co nadhazuješ.

Přesto bych chtěl říci toto: I mě připadá ateismus vyvěrající z problémů utrpení /ať už je způsobené přírodou nebo lidmi/ jako závažný a vede mě k zamyšlení. Jestliže někdo kdysi řekl, že po Osvětimi se už nedá věřit v Boha, pak tento výrok nepovažuji sice za správný, nicméně za vážný výrok zrozený ze zoufalství nad vším tím obludným, co se ve světě děje.

Ale pak se nejdříve ptám: Je všechno toto utrpení snesitelnější, lépe a snadněji zvládnutelné, je-li člověk ateista? Nebo je takový postoj uznáním definitivnosti všeho toho hrozného ve světě? Dá se takové uznání definitivní nesmyslnosti zodpovědět? Nemusí právě člověk - cítí-li se solidární s těmi, kdo zahynuli v plynových komorách, s dětmi spálenými napalmem, s vězni koncentračních táborů atd. - nemusí člověk právě tehdy - byť i s krajním úsilím ducha a srdce vyžadovat, aby existovala nekonečná síla, moc a láska, ve které by se jednou všechno přece smysluplně a blaženě rozřešilo?

Není to samozřejmě tak, že bychom si mohli pozitivně vytvořit pojem Boha, kterým by se všechno, co nás až do hloubi duše leká a přivádí téměř k zoufalství, dalo řešit jako neškodné znamení. Tak to přirozeně není. Nicméně, když se odvoláváš na logiku a střízlivou úvahu, bych Ti rád položil otázku, nemáš-li právě zkratovou, příliš primitivní představu Boha, se kterou je pak samozřejmě utrpení tohoto světa v absolutním protikladu?

Je-li Bůh o tolik větší než utrpení, které je přece jen konečné, pak je sice stále ještě nepochopitelné, jak toto utrpení může koexistovat s Bohem, ale rozhodně není rozpor, že nekonečně dobrý Bůh toto utrpení ve světě může dopustit, protože právě ve své - byť pro nás nepochopitelné - plnosti života, smyslu a bytí může toto utrpení skutečně učinit smysluplným a může je rozřešit.

Je to vlastně tak, že ateista, pro kterého má toto utrpení absolutně neřešitelnou definitivnost, musí toto utrpení prohlásit vposledku za bezvýznamné, za konečné, za nevyhnutelnost vyvíjející se a vždy znovu se přetvářející přírody. Ateista má nejmenší právo pokládat toto utrpení ve světě za obzvlášť závažné. Pro člověka, který věří, že existuje svatý, spravedlivý, milující, nekonečně mocný Bůh, je vlastně utrpení teprve opravdovým problémem. Nevyřeší je, ale pochopí, že právě ze své pozice může toto utrpení brát jako otázku mnohem vážněji a radikálněji než ateista, který se v zásadě už předem musí spokojit s absurditou tohoto světa, s přírodním vývojem, se všemi jeho zvraty.

Nesmíš si představovat Boha tak, jako by byl vůči tomuto utrpení bezmocný. Děláš-li to, máš právě falešnou představu Boha. Nemusíš tvrdit, že rozumíš, jak může koexistovat Bůh a utrpení. Ale nemůžeš tvrdit, že Bůh, který je skutečný Bůh, a proto nekonečně vyšší než všechny Tvé lidské pojmy o něm a všechny Tvé požadavky na něj, by se s tímto utrpením nemohl vypořádat.

Marxisté se už často vysmívali křesťanské víře jako analgetiku těch, kdo skrze utrpení tohoto světa přišli na této zemi příliš zkrátka. Ptám se však, máš pro tyto chudé, poškozené, hladovějící a umírající, a také pro sebe, nějakou lepší odpověď? Můžeš se posmívat, že se křesťané utěšují nějakým budoucím nebem, protože na světě to není k vydržení. Domnívám se, že to řekneš jen tehdy, dokud se Ti v podstatě vede ještě docela snesitelně. Myslím si, že otázku po Bohu a utrpení takovým způsobem, jakým to děláš Ty, kladou jen ti, kdo si mohou dovolit luxus dělat z utrpení intelektuální problém. Ti, kdo skutečné trpí, si musí buď úplně zoufat, nebo přece jen tvrdit, že to s jejich utrpením není tak zlé, že smrt je to nejnormálnější, na co se dá pomyslet. Nebo budou věřit v Boha, v jeho nepochopitelnost, v níž se jejich skutečně hořký problém nakonec jednou vyřeší; ostatně a nakonec také jen bezpodmínečnou láskou k tomuto nepochopitelnému Bohu.

Vykládáš své zkušenosti s utrpením jako argumenty proti Bohu. Pokusil ses už někdy ze svých zkušeností štěstí, smyslu, radosti a bezpečí udělat zrovna tak argument, ze kterého Ti může vzejít tušení věčného Boha, Boha světla a blaženosti? Nebo pociťuješ utrpení jako popud k absolutnímu protestu a dobra tohoto světa jako banální samozřejmost? Jsi vlastně v pohledu na ambivalenci svých zkušeností spravedlivý a věcný? Přemýšlej dál a neabsolutizuj hořkosti vlastního života. Trochu světla je mnohem víc než temnota, která se zdá nekonečná.

Nemám dojem, že by má nutně krátká odpověď byla nějak zvlášť znamenitá a převratná. Ale snad Tě pobídne k tomu, abys byl opatrný a nepovažoval svou vlastní argumentaci za příliš samozřejmě přesvědčivou.

Srdečné pozdravy, můžeš klidně zůstat u katolické mládeže               Tvůj Karl Rahner